Boj, výzbroj a výstroj

Výstroj a výzbroj vikingů

Výstroj

Bitevní kabátec (prošívanice):

Ochranné odění prostých bojovníků, tlustý kabátec, který si každý vyráběl sám, takže se nabízí několik variant provedení – od jednoduchých kabátů či vest sešitých z kožešin (i několik vrstev, chlupem dovnitř, aby vznikla tlumicí vrstva), přes kabátce vrstvené z několika vrstev lnu či vlny, po prošívanice z kůže nebo dokonce vycpávané. Variant a kombinací je mnoho, proto je toto základní součástí vikinského ochranného odění. Kabátec si mohl dovolit každý bojovník a kromě funkce bojové měl také funkci jakožto nejteplejší součást oděvu, ve které se dalo i spát. Přes svou jednoduchost nabízí však poměrně slušnou ochranu, jejíž míra závisí především na kvalitě použitých materiálů – zbroj vycpávaná surovou vlnou a pokrytá ještě kůží nabízí samozřejmě vyšší stupeň ochrany než vesta sešitá ze dvou kožešin.

Je třeba dodat, že vzhledem k materiálům se žádná prošívanice nedochovala.

Váha cca 5 kg, chránila od kolen po krk a lokty

Přilba:

Železná přilba nepatřila ke standardní výbavě seveřana, na to byla příliš drahá, nemajetní muži si tedy pravděpodobně vypomáhali náhražkami v podobě čapek, kožených čepic či přileb z tvrzené kůže, tyto se nám však vzhledem k materiálům nedochovaly. Jakmile však bojovník získal železnou přilbu, byl již relativně dobře ochráněn, neboť pokryl nejexponovanější část těla ve štítové řadě – hlavu. Přilby byly nejčastěji kónické s nánosníkem – tzv. normanky (ale i bez nánosníku), vyskytovaly se také přilby tvarově vycházející z dřívějšího vendelského období – tzv. brýlovky, pojmenované dle charakteristické ochrany očí. Do přilby se jako tlumicí vrstva dávala vlněná čapka – batvat, nebo kožený vývaz. Ochrana hlavy mohla být ještě vylepšena závěsem přidělaným na přilbu – ať už koženým, nebo kroužkovým, který se také mohl napínat na nánosník a zakrýt tak celý obličej. Bojovník v železné přilbě, v prošívanici a se štítem, kopím a sekerou je asi nejvěrnější představa typického severského nájezdníka.

Rohaté přilby, které si každý při vyslovení slova „viking“ představí, jsou výmysl servírovaný nám už po staletí – jako první je použil skladatel Richard Wagner, aby seveřané v jeho operách působili hrůzostrašněji. Hollywood tuto představu nadšeně přijal a tato mystifikace se lidem vryla do podvědomí natolik, že ji populární knihy i časopisy dnes jen těžko opouštějí. Ve skutečnosti musí být přilba hladká, aby po ní čepel meče či sekera snadno sklouzla – při zasažení rohu by se čepel zastavila a energie seku by obránci zlomila vaz.

Váha cca 2 – 3 kg, ochrana hlavy a krku

Kroužková zbroj:

Jestliže byl viking úspěšný a podařilo se mu ukořistit či si koupit kvalitní kroužkovou zbroj, získal v kombinaci s prošívanicí, která se nosila pod ní, nejlepší formu pasivní ochrany, jaká byla k dispozici. Zbroj upletená z tisíců kroužků, z nichž každý je spojen malým nýtkem, patřila k vrcholu kovářského umění a byla také patřičně vysoko ceněna. Byla většinou do půli stehen, rukávy po lokty, bez kapuce, přičemž neomezovala v pohybu a skvěle chránila proti seku nebo řezu. Proti pádným zbraním, především sekerám, však nechránila tak dobře, neboť i když sekera neprošla skrz zbroj, mohla svou pádností snadno zlomit žebra či klíční kost. Proto se pod kroužkovou zbrojí ještě nosil bitevní kabátec, který měl za úkol tyto rány utlumit. Proti hrotu meče, šípu či kopí však kroužková zbroj ochranu neposkytovala téměř žádnou – hrot mezi kroužky snadno projel, zbroj potrhal a vnikl do masa.

Kroužkovou zbroj si mohli dovolit králové, jarlové, hersiři či elitní bojovníci, živící se jako žoldnéři či panovníkova garda.

Váha cca 12 – 17 kg, ochrana od půli stehen po lokty

Lamelová zbroj:

Několik nálezů lamel ve vikinských hrobech a souvislost s byzantskou říší, kde vikingové působili jako císařská garda, nám ukazuje, že severští bojovníci znali také lamelovou zbroj – původem zbroj východních kočovnických a muslimských národů, sestávající ze stovek železných destiček, navzájem se překrývajících a svázaných koženými řemínky. Tato zbroj sice nebyla tak pohyblivá a ani nechránila na tolika místech jako zbroj kroužková (jelikož sestávala většinou z několika kusů – kyrysu, ramen a šosů), měla však nepopiratelnou výhodu v ochraně proti všem druhům zbraní – jak proti sekům a řezům, tak proti pádným a bodným zbraním – železný plátek bylo podstatně těžší zohnout nebo probít než malý kroužek. Nevýhodou bylo pak pokrytí menšího procenta těla – např. pod pažemi byly otvory, které si schopný kopiník dokázal rychle vyhlédnout.

Co se týče ceny, lamelová zbroj byla drahá stejně jako kroužková, pořídit si ji mohli tedy pouze majetnější bojovníci.

Váha cca 10 – 15 kg, ochrana od kolen po lokty u kompletní zbroje

Šupinová zbroj:

Zbroj používaná v tehdejší době především franckými bojovníky není vyloučená ani u vikingů, avšak spíše jako válečná kořist, než jako regulerní domácí produkt. Skládala se z podkladového lněného, vlněného či koženého kabátu, na němž byly nanýtovány stovky překrývajících se šupin. Tato zbroj skýtala dobrou ochranu za cenu menší pohyblivosti a častého opravování zbroje, neboť šupiny vzhledem k upevnění pouze ve třech bodech nemají takovou oporu a snadno se odtrhnou.

Váha cca 15 – 18 kg, ochrana od kolen po lokty

Ochrana nohou:

Vikingové bojovali jako pěchota, nohy proto nemohli příliš obrňovat. Stehna a kolena jim většinou kryly kabáty či prošívanice, holeně si pak omotávali několika vrstvami vlny a kožených řemínků, na nohou měli kožené boty, které samy o sobě žádnou ochranu neskýtaly. Tato kombinace bojovníka ochránila před sklouznutými a sraženými ranami, ale proti přímému úderu neobstála, byl to tedy jakýsi kompromis mezi dobrou pohyblivostí a ochranou.

Ochrana rukou:

Přestože nálezy rukavic, nátepníků a podobných věcí jsou spíše výjimečné, protože se jednalo o věci z kůže, vlny a podobných materiálů, zkušenost nás vede k názoru, že ruce si bojovníci chránili stejně jako zbytek těla. Jeden sek přes prsty dokáže válečníka z boje vyřadit spolehlivě, když není schopný nést zbraň. Předloktí mohlo být chráněno vrstvou vlněných omotů či koženým nátepníkem, zesíleným koženými či kovovými pásky, podobně tak ruka samotná mohla být chráněna rukavicí nebo koženými pásky či pruhy vlny.

Výzbroj

Štít:

Základní zbraní, bez které se neobešel žádný seveřan, byl štít. Kromě zřejmé funkce obranné a taktické jakožto součást skjaldborgu – štítové řady, měl také funkci útočnou. Viking byl zvyklý jej používat k nárazům do protivníka, jeho vyvedení z rovnováhy či úderu hranou do kolene nebo krku nepřítele sraženého na zem. Štíty byly kruhové o průměru 75 – 100 cm, ze smrkových, borových nebo lipových prkýnek o tloušťce zhruba 1 cm (často ke krajům zužovaných), se středovou železnou puklicí. Štít se držel pomocí středového madla umístěného za puklicí, což umožňovalo mnoho manévrů. Štít byl také opatřen popruhem k nošení na zádech a na dlouhých mořských cestách byl připevňován na boky drakkaru jakožto ochrana posádky proti šípům. Samotné dřevo štítů bylo pak pravděpodobně pokryto ještě vrstvou surové kůže, která se na štít napnula namočená a po seschnutí ztvrdla do jakési rané verze laminátu, výrazně prodlužující životnost štítu. Máme také nález, kde jsou pod kůží zbytky sena, je proto pravděpodobné, že někdy mezi dřevem a kůži bylo ještě seno jako tlumicí vrstva. Štíty také mohy mít po obvodu železnou obruč, zabraňující čepelím zasekávání do hrany štítu. I přes tato vylepšení však štíty zřejmě mnoho nevydržely – máme doloženo, že v zákonech pro holmgángu (souboj dvou mužů, jakási forma božího soudu) měl každý bojovník nárok během souboje na tři štíty.

Váha: cca 5 kg

Sekera:

V prvé řadě nástroj, ale stejně tak účinná jako zbraň, proto zřejmě nejpoužívanější a nejobávanější zbraň vikinského nájezdníka. Seker bylo nepřeberné množství druhů a tvarů, od základních doma používaných bradatic až po široké lichoběžníkové sekery vykované speciálně k bojovým účelům. Našly se i sekery krásně zdobené tausiemi, např. sekera z Mammenu, která dala jméno celému uměleckému stylu. Pádná sekera dokázala probít či rozštípnout štít, stejně tak si našla cestu skrz přilbu či přes kroužkovou košili zlomila kost. Bradatice snadno zachytila achillovu šlachu nebo zápěstí. Velká obouruční sekera – tzv. danax (vždy jen s jedním břitem, dvojbřité sekery nebyly) dosáhl ze druhé řady až do druhé řady protivníka a stejně tak posloužil, když bylo třeba na větší vzdálenost skolit jezdce – bojovník s ním jednoduše zaútočil na koně, na kterého by lehčí jednoruční sekery nestačily.

Sekery byly všech velikostí, od malých půlmetrových, přes klasické dlouhé bitevní sekery na topůrku okolo 1 m až po danaxy dlouhé 1,5 až 2 metry.

Kopí:

Kopí je odznakem svobodného muže a bojovníka, už kvůli tomu, že je to narozdíl od sekery primárně zbraň. Díky nízkým pořizovacím nákladům a jednoduché ovladatelnosti byly kopí velmi populární, navíc se s nimi dalo i vrhat. Vržené kopí o patřičné váze má schopnost prorazit štít a zranit či zabít člověka za ním. Nejvyšší bůh Odin má kopí jménem Gungnir. Kopí mívalo délku od 1,5 do 3 metrů.

Meč:

Meč byl zbraní elitních válečníků, neboť podobně jako kroužková zbroj byl velmi drahý. Přesto máme ze Skandinávie mnohem větší množství nálezů mečů než odjinud z Evropy. Meče vážily od 1,2 do 1,5 kg, délka bývala okolo jednoho metru, s poměrně krátkou a malou záštitou, menší hlavicí a těžištěm posazeným před záštitu. Tyto meče byly především sečné a tudíž pádné, bez ostrého hrotu, ale není důvod si myslet, že by se bojovník rozpakoval jím v příhodné situaci bodnout. Čepel je rovná, dvojsečná, skládající se z pružného jádra z měkkého železa, na které byly navařeny břity z železa tvrdého. Kvůli nedostatku kvalitního železa se jádro také vyrábělo ze svářkového damašku – několik železných prutů různé kvality a tvrdosti se svařilo, přeložilo, opět svařilo atd., dokud nebyl kovář s výsledkem spokojen. Touto technologií bylo dosahováno nejen velmi kvalitních, ale také krásných mečů, neboť po vyleptání vystoupil na čepeli vzor tvořený tmavými liniemi vysokouhlíkatého železa a světlými liniemi železa nízkouhlíkatého. Takovéto čepele se také dovážely z franské říše a vikinští kováři k nim „pouze“ dodělávali jílce, často velmi honosné a zdobené mědí, stříbrem či zlatem. Viking si svého meče velmi cenil a výborné zbraně dokonce dostávaly jména. Bojovník věřil, že pokud zemře v bitvě a s mečem v ruce, vybere si ho Odin mezi hrdiny, kteří se budou ve Valhalle připravovat na konec světa – Ragnarök. Mrtvému vikingovi se dával jeho meč do hrobu, stejně jako jeho ostatní výzbroj, aby byl do Valhally připraven.

Sax (scramasax):

Pokud se válečník dostal do souboje tělo na tělo, byly dlouhé zbraně nepraktické a pomalé, potom přišly na řadu saxy. Nože dlouhé od 30 do 80 cm, použitelné stejně tak v táboře k naporcování skopového jako v boji k naporcování lidského, s typickým tvarem čepele, který umožňoval hladké proniknutí špice mezi kroužky či několika vrstvami vlny.

Luk:

Vikingové byli zvyklí lovit, lukostřelbu tedy ovládali víceméně všichni a také v bitvách neměl lučištník problém vystřílet šípy a zapojit se se štítem a jednoruční zbraní do boje na blízko. Při bitvách na vodě byli lučištníci rozhodující silou, než se k sobě lodi přiblížily na vzdálenost, ze které šlo druhou loď zahákovat, proto se zřejmě zapojil každý, kdo s sebou luk měl. Luky se používaly klasické přímé.

Boj:

Přestože tehdy neexistovaly žádné školy (nebo o nich alespoň nejsou žádné záznamy) a výcvik tak probíhal zřejmě na základě zkušeností předávaných z otce na syna, vikingové byli vynikající bojovníci, kterých se děsila celá Evropa. Svou roli v tom zřejmě hrála řada faktorů:

Celý život seveřana byl prodchnut bojem – malý viking dostal dřevěný meč ve chvíli, kdy začal chodit. Urážky se splácely krví, nijak neobvyklé nebyly hólmgángy. (Hólmgánga byl souboj ze cti – jeden na jednoho – na život a na smrt, s danými pravidly – konával se na rozcestí a oba soupeři směli použít tři štíty, občas také museli stát na jedné volské kůži, kterou nesměli opustit). Na základě silných klanových vazeb existovala krevní msta – zabitý příbuzný musel být buď vyplacen rodinou vraha, nebo následovala odplata. Na toto všechno byl seveřan zvyklý – nikam nechodil beze zbraně, protože kdekoli mohl čekat některý z jeho nepřátel, žil v neustálé bojové pohotovosti.
Fyzické dispozice – historické záznamy se o vikinzích zmiňují jako o neobvykle mohutných a vysokých lidech. Nálezy z hrobů nám ukazují, že vikingové byli 170 – 175 cm vysocí, přičemž tehdejší evropský průměr se pohyboval kolem 160 cm. Navíc život na studeném severu byl tvrdý a lidé, aby přežili, odolní. Když se vikingové vydávali na lodích přes oceán nebo na nájezdy do Evropy, čekalo je hodně práce s nejistým výsledkem, veslování proti proudu řek, nebo převlaka po souši. Do bitvy u Stamford Bridge se utíkali zapojit vikingové, kteří čekali na pobřeží – uběhli v plné zbroji 20 km a ještě se zapojili do bitvy! Tito lidé byli připraveni na nepohodlí a fyzickou námahu a byli velmi houževnatí, což se jim ve válce vyplácelo.
Náboženství – každý bůh v severském pantheonu má nějaký válečnický aspekt, nejvyšší bůh Odin je přímo bohem války, nejlepší válečníci jsou valkýrami odnášeni z bojiště přímo do Valhally, kde budou bojovat, hodovat a pít medovinu až do konce světa. Pro vikinga byla vrcholem hrdinská smrt v boji, staří bojovníci se vydávali na výpravy, aby nezemřeli v posteli, ale zakončili svou ságu slavnou smrtí v bitvě.
Morálka a disciplína – vikingy předcházela pověst statečných a krutých barbarů, což nijak neprospívalo nepřátelské odvaze, naopak vikingové z této výhody těžili. Seveřané se dobře znali, byli často příbuzní, navíc celou dobu fungovali jako posádka jednoho drakkaru, zvyklí spolu veslovat, jíst, spát i bojovat.O vikinzích kolovaly historky, že umí bojovat stejně dobře oběma rukama, dokáží chytit oštěp v letu a hodit nazpět atd. (což nemusí být vyloučené, je docela dobře možné, že tyto věci někteří bojovníci ovládali) – toto všechno pak přispívalo k jejich hrůzostrašné pověsti. Ve vikinských oddílech navíc fungovali berserkové – maniaci, kteří se v boji dostávali do stavu zuřivosti, zvaného berserksgangr.
Vikingové si navíc nevybírali rovné protivníky – byli to především lupiči a piráti, pokud zjistili, že by se potkali s pravidelnou armádou, nalodili se a přesunuli o několik kilometrů dál, kde vyplenili nehlídané pobřeží. Často proti nim stála jen domobrana, banda nevycvičených rolníků bez pořádné výzbroje, která byla navíc hrůzou bez sebe.
Seveřané také uměli výborně využít prvek překvapení – na drakkarech (zvaných tak díky dračím hlavám připevněným na přídi, které měly za úkol odhánět démony a děsit nepřátele) připlouvali za svítání k pobřeží a bleskově udeřili. Než se napadená vesnice stačila vzpamatovat nebo poslat pro pomoc, byli už nájezdníci dávno zpět na moři. Díky malému ponoru se také dostávali proti proudu řek hluboko do vnitrozemí a dokázali tak například překvapit obyvatele Paříže, když připluli po Seině.

V samotném boji válečník spoléhal především na svou sílu, obratnost a rychlost, tehdejší zbraně v kombinaci se štítem ani neumožňovaly nějaké precizní šermířské techniky. Seveřané uměli používat štít jako útočnou zbraň, popř. nechávali protivníka zaseknout zbraň do svého štítu, tu mu pak vytrhli a bezbranný nepřítel byl snadným cílem.

Taktika:

Seveřané bojovali jako pěchota, jestliže měl náčelník či král koně, dojel na něm na bojiště, kde sesedal a bojoval jako pěšák. Základní bojovou formací byla štítová řada – skjaldbórg. Tu tvořily překrývající se štíty jednotlivých bojovníků – každý tak byl podepřen ještě sousedem a snáze odolával tlaku a prolomení řady. Podle počtu bojovníků mohlo být těchto řad i několik za sebou, často ale ve druhé řadě číhaly kopí a danaxy, připravené zasáhnout kdekoli kde to zrovna bylo třeba. Proti šípům fungovala hradba – bojovníci ze druhé a třetí řady dali štíty nad hlavy bojovníků v předních řadách, kteří si klekli, tím byli schopní pokrýt nepřátelskou salvu. Jako útočná formace fungoval klín, který měl za úkol prorazit a otevřít nepřátelskou řadu, což obvykle vedlo k obklíčení a definitivnímu konci. Bitvy probíhaly zřejmě dle následujícího scénáře: obě strany se postavily proti sobě a pokřikováním, nadávkami a řvaním se snažily protivníka demoralizovat. Do toho létaly šípy, kameny a oštěpy. Nakonec se obě linie k sobě přiblížily na dosah zbraní a začal boj na blízko. Tato fáze bitvy trvala zřejmě nejdéle – je dokonce záznam, že obě strany proti sobě bojovaly hodinu, než padnul první muž. Po nějaké době jedna strana získala převahu a podařilo se jí prolomit nepřátelskou řadu nebo nepřítele obklíčit ze stran. Jakmile se řada rozpadla, jednotlivé skupinky byly obklíčeny, dobity nebo vzaty do zajetí.

Berserkové:

Mezi vikingy fungovala zcela zvláštní kasta válečníků, pravděpodobně úzce spjatá s kultem boha Odina, který těmto bojovníkům údajně propůjčoval nadlidskou sílu, nezranitelnost a od nějž pocházel proslulý bersekrsgangr – bojové šílenství, kterému tito válečníci propadali. Berserky se zřejmě stávali psychicky labilní lidé, žijící na okraji společnosti, často pološílení psychopati se sklony k brutalitě. Pohrdali zbrojí, místo toho chodili do bitev oblékaní do kožešin vlků a medvědů, jejichž vlastnosti na ně přecházely, dokonce jim byly přisuzovány proměny v tato zvířata (možná se jednalo o jistou formu lykantropie). Před bojem se dostávali do transu, kdy okusovali okraje svých štítů, tekla jim pěna z úst a vyli jako vlci. Některé zdroje mluví o magických lektvarech, je tedy možné, že užívali drogy, nejpravděpodobnější je použití muchomůrky červené. Berserkové bojovali jako jednotlivci, v záchvatu nepříčetné zuřivosti se vrhali proti nepřátelské formaci, vybičováni k hranici fyzických i psychických možností a necitelní ke zraněním. Rvali se jako divoká zvířata, když přišli o zbraně, používali prsty místo spárů a zuby se protivníkům zakusovali do hrdel. Často se jim podařilo proniknout hluboko do nepřátelské formace a narušit ji, čehož potom snadno využili ostatní bojovníci. Jestliže berserk přežil bitvu, upadal po tak ohromném vypětí do hluboké deprese a několikahodinové bezmocné letargie.

Berserkové měli na nepřítele také ohromný demoralizační účinek, čehož si vikinští jarlové a králové byli dobře vědomi, snažili se jich tedy mít v oddíle co nejvíce a vznikaly tak i oddíly berserků.

Forografie:

Bojovník je chráněn kroužkovou zbrojí, na hlavě má jednu z variant přilby nalezené v Gjermundbu s brýlemi chránícími oči a kroužkovým závěsem. Ruce mu chrání nátepníky s kovovými pásky a rukavice. Vyzbrojen je mečem a dlouhou sekerou – danaxem. Podle výzbroje jde zřejmě o hersira nebo jarla.

Válečník v popředí je chráněn lamelovým kyrysem, pod kterým má velmi kvalitní koženou prošívanici, ruce mu chrání kožené nátepníky a rukavice a na hlavě má přilbu používanou varjagy na východě – tzv. šišák s ozdobným chocholem z koňských žíní, krk chrání kroužkový závěs. Vyzbrojen je lehkou sekerou-bradaticí a štítem, jako záložní zbraň slouží sax. Bojovník v pozadí má taktéž lamelový kyrys, doplněný o kožené lemování zlepšující pružnost zbroje a ramena pro lepší ochranu. Ruce chrání kožené nátepníky a dlaně jsou omotány vlněnými pruhy. Na hlavě má variantu přilby brýlovky, vyzbrojen je pádnou sekerou a štítem. Tito bojovníci mohli sloužit jako elitní žoldnéři či panovníkova garda.

Prostý válečník má na sobě jednoduchý kabátec z několika vrstev vlny a lnu, předloktí chrání kožený nátepník. Přilbu nemá žádnou, zřejmě teprve čeká na příležitost k ukořistění. Jako každý válečník má štít a jako primární zbraň slouží těžká sekera. Nějak takto zřejmě vypadala většina severských nájezdníků vydávajících se hledat štěstí do bohatších zemí na jihu.