Cesty a kolonizace

O důvodech neskutečně rozsáhlé vikinské expanze jsme hovořili už dříve. Ať již šlo o cesty obchodní, nájezdné, až později kolonizační, dostali se tito neskutečně schopní mořeplavci na velice vzdálená místa od rodného poloostrova. V orientaci těchto cest jednotlivých národu je logická tendence. Norové se plavili spíše k severní Anglii, ke Skotsku a k Irsku, Dánové spíše do jižní Anglie, k pobřeží Fríska (dnešní Nizozemí) a Francii a Švédové obrátili svou pozornost do vnitrozemí k východní Evropě. Tato orientace je zřetelně dána polohou těchto států. Je třeba se ovšem vyvarovat předpokladu, že toto rozdělení bylo nějak striktně rozděleno. Známe například runové nápisy ze středního Švédska, které říkají, že mnoho bojovníků padlo v Anglii, stejně tak Norové občas obrátili svou pozornost na jižnější kraje západní Evropy.

Irsko

Pro Iry začaly vikinské výboje přepadem ostrova Rechru v roce 795. Následující čtyři desetiletí pak Norové podnikali loupeživé nájezdy na pobřeží Irska. Roku 839 však v čele velkého vojska přijíždí jarl Turgeis, který se prohlašuje králem všech cizinců v Irsku. Začal při pobřeží zakládat opevněné přístavy a snažil se rozšiřovat svou moc. Také se snažil o vymýcení křesťanství a chtěl, aby celé Irsko vzývalo pohanské bohy. Ovšem již roku 845 byl na tažení zajat a zabit a Irové proti cizincům svorně povstali a v následujících letech uštědřili Norům několik těžkých porážek. Roku 850 připlouvají Dánové a zřejmě za pomocí Irů opět porážejí Nory. Ovšem již o tři roky později připlouvá nová silná armáda Norů a Dánové se stahují zpět do Anglie. Celý zbytek století pak byl ve znamení neustálých válek a nejistoty. Ke konci století se podařilo Nory vyhnat, ale ti již roku 913 opět připlouvají a snaží se zmocnit Irska. O několik let později upevňují svoji pozici vítězstvím ve velkých bitvách. Ovšem i přesto se dozvídáme, že Norové spíše osidlovali okolí opevněných přístavů než aby se pokusili o systematické osídlení vnitrozemí. Velká část Irska a šlechty si zachovala jistý stupeň autonomie. Když Irové získali nového silného vůdce, Briana Boru, který ve velké bitvě u Tary roku 980 dosáhl velkého vítězství nad Nory. Kolem roku 1000 se mu podařilo dosáhnout nezávislosti celého Irska a doba vikinských nájezdů pomalu končila.
Podmínky pro větší kolonizaci Irska nebyly už od počátku doby vikinské příliš dobré. Místní lid měl hluboko zakořeněny své tradice a svou křesťanskou víru a byl povahou dost nekompromisní. Irové nebyli ochotni sbližovat se nějak výrazně s cizími usedlíky. Přesto byla převážně na jižní části Irska založena některá obchodní centra a přístaviště, jako například Dublin, Wexford, Waterford, Cork a Limerick. Tato centra vzkvétala a bohatla, pro zajímavost, když Irové vyhnali roku 968 Nory z Limericku, připadla jim do rukou skladiště plná stříbra, zlata, hedvábí a dalších věcí.

Anglie

Koncem 8. století se stala severní Anglie, Skotsko a Irsko cílem čím dál většího počtu vikinských nájezdů. Vikingové brzy pochopili, že nejlepší kořist jim plyne z bohatých klášterů a církevních domů a ty se proto staly nejčastějším terčem útoků. Postupně se však nájezdy přesouvaly také na jih, roku 840 se u ústí Temže vyloďuje početnější skupina Vikingů a začíná plenit.V roce 851 Dánové poprvé v Anglii přezimovali (bylo to na ostrovech Thanetu a Sheppey v ústí Temže), v polovině 60. let se zdá, že se jejich početné skupiny přijeli do Anglie usadit na trvalo. Byl to docela velký oddíl, asi 500-1000 mužů, který se vylodil ve východní Anglii a k němuž se časem patrně přidávaly další skupiny Vikingů. Tato skupina, nazývána také někdy „Velká armáda“, sužovala Anglii téměř po třicet let. Z dé doby také pochází výraz danegeld, což bylo vlastně výkupné za mír. Pokud ho obyvatelé nějaké oblasti zaplatili, Vikingové odtáhli plenit jinam. Postupně ovládla Northumbrii, Mercii, východní Anglii. Na odpor narazili až ve Wessexu, kde utrpěli porážku od Krále Ethelreda I. a jeho bratra Alfréda. V následující bitvě však nad anglosasy zvítězili a uzavřeli s králem mír. V roce 878 překvapivým zimním útokem dobyl vikinský náčelník Guthrum rozsáhlou část Wessexu a donutil Alfréda ustoupit jen s malou družinou. Téměř celý Wessex uznal dánskou suverenitu a zdálo se, že i toto království zůstane v područí Dánů. Ovšem Alfréd byl schopen shromáždit velké vojsko, odrazid jiný vpád Dánů, porazit dánská vojska na svém území a nakonec obléhat sídlo Guthruma. Ten odtáhl z Wessexu a přijal křest. Roku 886 se Alfréd zmocnil Londýna a byl uznán svrchovaným vládcem Angličanů i mimo Wessex. S Guthrumem uzavřel dohodu o ochraně Angličanů na území ovládaném Dány – Danelaw. Toto území zahrnovalo celou severovýchodní Anglii a platilo tam právo Dánů. Různé oblasti Danelaw se během neklidné doby vikinské dostaly pod sféru vlivu anglosasů, Norů, či opět Dánů. Území Danelaw bylo zbaveno Dánů asi sto let poté, po století opakovaných bojů a příměří, kdy padl poslední vikinský král Yorku Erik Krvavá sekera. Během tohoto staletí se Anglie pomalu přeměnila z roztříštěných království v jedno velké. Koncem 10. století ovšem došlo k opětovným útokům Dánů na Anglii, které vyvrcholily až jejím celým ovládnutím Králem Knutem Mocným.

Francká říše

Tato říše se v době svého největšího rozsahu rozprostírala od Pyrenejí, přes celou Francii, k dnešnímu Nizozemí, do severního Německa a dolů k Apeninskému poloostrovu. První nájezdy byly podnikány k pobřeží Fríska, později se rozšířily více na západ. Nájezdy na francké pobřeží byly do značné míry koordinované s nájezdy na Anglii, protože mnoho skupin Vikingů operovalo střídavě na obou stranách Lamanšského průlivu. Za zmínku stojí rok 841, kdy poprvé Vikingové připluli po Seině do vnitrozemí a zpustošili Rouen. Postoupili téměř k Paříži, ale zprávy o blížícím se franckém vojsku je donutily obrátit zpět. Druhá flotila téhož roku drancovala okolí řeky Loiry. V roce 843 přepadli a vyplenili Vikingové Nantes, přezimovali pak na ostrově Noirmoutier, kde také vznikla první trvalá základna Vikingů ve Francii. Od 30. let 9. století se některé vikinské oddíly nechaly najímat i pro řešení vnitrostátních bojů ve francké říši. Roku 845 byla Paříž částečně dobyta a vypleněna, vladař Karel Holý zaplatil Vikingům první francký danegeld za to, že se vrátí domů a nebudou již pokračovat v plenění. Tento dageneld činil přibližně 7 000 liber stříbra! Tyto poplatky byly zaplaceny celkově asi třináctkrát, přičemž hodnota sedmi dnes známých sum dosahuje asi 40 000 liber stříbra a zlata! Tyto poplatky se však vždy vázaly k jedné určitě skupině bojovníků pod svým náčelníkem (popřípadě náčelníky), takže někteří válečníci se klidně přidali k jiné družině a dostali svou část i z dalších danegeldů. Mnoho různých vikingských vojsk se poté v průběhu 9. století potulovalo po francké říši a pustošilo ji, plenilo a pálilo města a kláštery. Nikdy však nedošlo k jednotnému pokusu o dobytí celé země. Koncem devátého století tyto nájezdy postupně ustaly. Vikingové se více soustředili na Anglii a také francký panovník Karel prostý nabídl vikinskému náčelníkovi Rollovi území východní Normandie za to, že bude bránit sever říe proti nájezdům Vikingů. Ten to přijal, avšak on i jeho syn a vnuk silou dobyli území, které se rovnalo dnešní Normandii. Oproti nájezdům ostatním Vikingů ovšem opravdu severní pobřeží chránili. Nějakou dobu se udrželo i vojenské obsazení Vikingů Bretaně, ale to zaniklo poměrně záhy v roce 936. Nešlo totiž o pokus o osídlení země, popřípadě o navázání obchodních a jiných vztahů s místním obyvatelstvem, ale opravdu pouze o vojenské obsazení spojené s pleněním okolí.

Island

Osidlování Islandu Viking začalo přibližně kolem roku 874. Poloha ostrova byla známa již dlouho předtím, Vikingům ji zřejmě ukázali lidé z Irska nebo Faerských ostrovů. Byl osídlen Nory, kteří utíkali ze své vlasti jak před tvrdou vládou Haralda Krásnovlasého, tak i před nedostatkem dobré půdy v západním Norsku. Krom Norů ovšem na Island přicházeli i Skotové, Irové, lidé z atlantských ostrovů a malá část byla i z východního Norska a Švédska. Tato vikinská expanze a její průběh je znám velice dobře, neboť je detailně popsána jak ve starých islandských ságách, tak v Knize o záboru země (Landnámabók) z počátku 12. století. Kvůli nehostinnosti vnitrozemí byla severská sídliště soustředěna hlavně kolem pobřeží na jihozápadě. Island proslul tzv. althingem, což byl všelidový sněm, který se poprvé konal roku 930. Od tohoto data se také Island považuje za samostatný stát. Althing byl sněm všech svobodných Islanďanů, který se scházel každé léto na dobu dvou týdnů, kde se projednávaly zákony celé země a nedořešené věci z krajových thingů. V roce 1000 se po dlouhém rokování Islanďané rozhodli, že přijmou křesťanství v celé zemi, i když doma v soukromí si každý může vyznávat své původní pohanské náboženství, bude-li chtít.

Grónsko

Na islandském althingu roku 980 byl za vraždu odsouzen a vyhnán Erik Zrzavý. Jelikož se za dřívější přečiny nemohl vrátit ani do Norska, vydal se na západ hledat zemi, kterou kdysi viděl jiný severský mořeplavec během bouře, ve které zbloudil z cesty z Norska na Island. Tuto zemi skutečně našel a pojmenoval ji Grónsko, Zelenou zemí. Všeobecně je toto pojmenování považováno za podvod století, neboť když se o tři roky později vrátil na Island a lákal do nové země osadníky, ti mu uvěřili jeho vyprávění o zelené a úrodné zemi. Erik Zrzavý shromáždil asi 400 kolonistů na 25 lodích, kteří roku 986 vypluli osídlit novou Zelenou zemi. Do Grónska jich však doplulo jenom 14. Byla založena Východní, Střední a Západní osada (jak je vidět, tehdejším vikinským pionýrům nápaditost rozhodně nechyběla). Dozvídáme se o osídlení přibližně dvěma až třemi tisíci Vikingů. Kolem roku 1000 i sem proniklo vysoce expanzivní křesťanství, našly se pozůstatky asi 17 kostelů a dvou klášterů. Od 13. století ovšem lze pozorovat úpadek zdejší společnosti, způsobeny jak zhoršováním grónského podnebí, tak spory s původním obyvatelstvem či odtržení od obchodu s Evropou. Zánik poslední ze severských osad je datován přibližně do konce 15. století.

Amerika

První Evropan, který spatřil pobřeží Ameriky, se nejmenoval Kryštof Kolumbus, ale Bjarni Herjolfsson. Ten vyplul s nákladem kolem roku 986 z Islandu směrem do Grónska, ale chybou navigace plul na západ přes oceán, až spatřil zemi, kterou nazval Markland (Lesní země, dnes Labrador). Nepřistál však, obrátil se a doplul šťastně do Grónska, kde o svém objevu vyprávěl. Pravděpodobně kolem roku 1001 (jiné prameny uvádějí rok 992) kupuje jeho loď Leif Eriksson, syn Erika Zrzavého a s 35 muži na palubě se vydává tuto novou zemi prozkoumat. Dopluli k ostrovu s ledovci a kameny, kterou nazvali Helluland (Kamenná země, dnes Baffinův ostrov). Propluje kolem a spatří Markland. O dva dny později doplul k ostrovu porostlého trávou, kde se utábořil a přezimoval. Tento ostrov nazval Vinland (Země vína, dnešní Newfoundland), neboť zde nalezl vinnou révu. Následující jaro se v pořádku dostal do Grónska a získal přízvisko Šťastný. Příští rok vedl výpravu do Vinladu Leifův bratr Torvald, byl však zabit v šarvátce s indiány (Vikingové je nazývali Skraelingary, ubožáky). O několik let později, asi 1005, vedl do Vinlandu další kolonizační výpravu Torfinn Karlsefni s třemi loděmi a 160 lidmi. Osada však po třech letech zanikla z důvodů neustálých šarvátek s místními obyvateli a také kvůli nemožnosti dodávání zásob z poměrně dalekého Grónska. Ságy vypráví, že zpět do Grónska se vrátila jediná loď.
Nezvratným důkazem přítomností Vikingů v Americe jsou vykopávky v L´Anse-aux-Measdows. Tato osada leží na nejsevernějším výběžku Newfoundlandu a byly zde nalezeny půdorysy dvou velkých a šesti menších obytných stavení, dále kovárna a čtyři přístřešky pro schování lodí přes zimu. Domy byly drnového typu. Dále zde byl nalezen mastkový přeslen, bronzová jehlice s kroužkem a železné nýty.

Rusko

Nejstarší doklady kontaktů mezi Skandinávií a územím dnešního Ruska jsou známy z oblasti Staré Ladoga a Ladožského jezera. Odtud také později vyplouvaly vikinské lodě po vodní cestě Lovať-Dněpr do Černého moře a Byzance. Seveřané, kteří se na východě usazovali, byli místním známi pod jménem Rús, odvozeno z Ruotsi, což bylo ve finské oblasti jméno pro Švédy. Nebylo by však na místě tvrdit, že očividná podobnost s jménem Rusko je důvodem se domnívat, že Vikingové přímo založili první ruské státní útvary. V téhle oblasti se v minulosti mezi archeology vedly vášnivé spory, dnes však převládá pohled, že působení Vikingů na Ruském území bylo sice důležitým ale pouze jedním z mnoha vlivů utvářejících společnost a politiku tehdejšího Ruska.
Stará Ladoga byla v té době jen relativně malým obchodním centrem., založeným Slovany v 8. století. Během 9. a 10. století došlo zejména díky přílivu obchodníků, cestovatelů a přistěhovalců skandinávského původu k jejímu růstu, kdy se z ní postupně stala velká osada s knížecím dvorcem a vojenskou posádkou. O smíšeném obyvatelstvu hovoří nález domů jak skandinávského typu (několik desítek metrů čtverečních velkých, s ohništěm uprostřed), tak spíše slovanského typu (menších, s píckou v rohu). Zajímavostí je, že dle analýzy vykopávek zde zřejmě žili odděleně lidé různých náboženských vyznání či původu, byli zde tedy jakési oddělené zóny (čtvrtě). Byli zde nalezeny i arabské a íránské stříbrné poklady, dále baltský jantar a skleněné perly ze Středomoří. Také zde byly nalezeny dětské hračky (konkrétně 21 dřevěných mečů, zhotovených dle mečů vikinského typu).
Ze Staré Ladogy po řece Volchov se Vikingové dostali do malé osady Gorodišče, která se v průběhu 9. a 10. stol. stala opevněným obchodním centrem se skandinávským a slovanským obyvatelstvem. V polovině 10. století se toto osídlení rozšířilo o několik kilometrů severněji ležící Novgorod, kam se posléze přestěhovala velká část lidí. Z Gorodišče se stalo zřejmě administrativní a vojenské středisko a rezidence knížete, který vládl v Novgorodu. Novgorod je cenným zdrojem našeho poznání o životě lidí v této oblasti, neboť se v něm kromě jiného našly šaty, hudební nástroje, dětské hračky, modly a dokonce několik dopisů na březové kůře! V Novgorodské oblasti byly také vykopány dva poměrně velké poklady arabských mincí. Nedaleko Gorodišče také stával velký chrám pohanského boha Peruna. Obecně se dá říct, že Novgorodská oblast je jedno z největších archeologických nalezišť ve sféře vikinského vlivu.
Na půl cesty mezi Novgorodem a Kyjevem stálo Gnězdovo. Na tomto místě stojí několik tisíc mohyl, z nichž téměř tisícovka byla prozkoumána. Za zmínku stojí, že velká většina těchto pohřebišť je žárových, v přibližně jedné desetině jsou uloženy i kostry zvířat a zbraně. Je zde také několik pohřebišť v lodi, jenž se přisuzují vikinským družiníkům. V době vikinské zde stávalo hradiště a sídliště, ve kterém se provozovalo kovářství, kovolitectví, výroba keramiky a zpracování kosti. Bylo zde nalezeno 7 pokladů, ve dvou z nich byl meč a sekera.
Po plavbě po řece Lovať na jih od Novgorodu a přes dvě převlaka se Vikingové dostali na Dněpr a do města Kyjev. Předpokládá se, že se rozvíjel podobně jako Novgorod a že zde v 10. století vládli Vikingové. Dle Nestorovi kroniky zde vládnoucí dynastii založil v 9. století Viking Rurik. V 10. a 11. století se však v této dynastii začali objevovat slovanská jména, což jen potvrzuje nevyhnutelný jev, kdy Vikingové a jejich potomci byli postupně asimilování slovanskou většinou. Od poloviny 10. století se název Rús používá pro rozvíjející se stát, avšak tento je naprosto převážně slovanský! V pozdějším středověku se stává Kyjev místo Novgorodu centrem ruského státu. Ze zdejších vykopávek patří mezi severské předměty několik plechových přívěsků, skleněné perly, oválné spony, pozlacené spony, stříbrné a bronzové jehlice a vjednom hrobě byl uložen Viking i s koněm.
Někteří Vikingové nezamířili na jih do Černého moře, nýbrž na východ po řece Volze směrem na Bulgar, což bylo velké obchodní centrum ovládané bulharskými kmeny, ve kterém končila tzv. Hedvábná cesta, která vedla do Číny. Po Volze cestovali velké skupiny Vikinských obchodníků, zřejmě i s rodinami, jelikož podél řeky bylo nalezeno poměrně dost ženských severských hrobů. Důkazem těchto obchodním styků je také čínské hedvábí, které se nalezlo ve švédském městě Birka.

Abbásovký kalifát

Vikingové pokračovali po Volze dále až do kaspického moře, kde poté po souši v karavanách putovali do srdce Abbásovského kalifátu, Bagdádu. Zde bylo hlavním místním platidlem stříbro, což byl pro Vikingy samozřejmě velice žádný kov. Podobně jako v Byzanci sem Vikingové vozili hlavně otroky a kožešiny, ale třeba také vosk, med a mroží kly. Také se ze Skandinávie dováželi meče. O četnosti těchto obchodů svědčí fakt, že jen na území Skandinávie bylo nalezeno několik desítek tisíc stříbrných arabských mincí, přičemž se předpokládá, že je to jen zlomek původního počtu, protože velká část byla přetavena na stříbrné pruty a šperky. Dále se ve Skandinávii našlo několik kusů arabského porcelánu. Abbásovský kalifát vyslal během těchto obchodních styků několik svých diplomatů a obchodníků do Skandinávie, aby zde domluvili podmínky obchodu, a díky tomu máme několik písemných očitých svědectví o Vikinzích, jelikož se většinou jednalo o chytré a vzdělané muže. Jedním z nejdůležitějších byl bezesporu proslulý Ibn Fanland, který podal asi nejobšírnější svědectví o svém setkání s Vikingy. Zajímavostí je, že i v oblasti kaspického moře podnikli Vikingové několik loupeživých nájezdů.

Byzanc

Po Dněpru a přes Černé moře se Vikingové dostali až do Byzance. V té době to bylo obrovské město s majestátnými kamennými hradbami a mnoha exotickými tržišti. V Byzanci proudil obchod a bohatství, dováželo se zboží ze severní Afriky, z Asie, ze Středozemí. Vikingové zde měli přístup k hedvábí, výšivkám, vínům, koření, ke šperkům atd. Výměnou za toto zboží sebou Vikingové vozili převážně kožešiny a otroky. Kvalitní vikinští válečníci také často hledali štěstí v byzantském vojsku, koncem 10. století byla císařská garda složena toliko z Vikingů, říkalo se jí Varjažská garda. Slovo Varjag původně označovalo švédského Vikinga, který se pohyboval či usídlil na ruském území, spekuluje se dokonce i o ryze vojenském významu tohoto označení. V pozdější době ztratilo svůj etnický význam a označovali se tak též Anglosasové a ostatní cizinci. Varjagové tvořili základ družiny i např. kyjevských knížat. Zajímavostí je, že ze dna Dněpru bylo vybagrováno či jinak náhodně objeveno několik mečů severského typu, z nichž některé měli na čepeli nápis ULFBERTH.